Katka #3 Úkrok stranou

Tak už vím, jak je to o kousek dál. Zkráceně tomu říkám „úkrok stranou“. Představte si, že se živíte tím, že lidem vyprávíte, jak je důležité pro jejich zdraví, aby se v zimě necpali cukrovím a mandarinkami, když chtějí maso, aby pro něj nechodili do supermarketu. Představte si, že v sobě nesete tisíce malých drobných souvislostí, týkajících se jídla a výživy obecně, které vás vedou k tomu, že nakonec vaše lednice obsahuje tak akorát kysaný zelí, vajíčka, sýr od Roubené studny, jogurty od Roubené studny (maminka dětí od nás ze školky vlastní tuhle úžasnou restauraci). Máslo. Maso z farmy. Zeleninu z bedýnky. Ovoce z bedýnky. Džem bez cukru. Tahini. Dobrá hořčice. A tak… do Alberta jedete už jen pro toaleťák. Moje máma šílí: oni tu nemají ani normální cukr – a jde si půjčit k sousedům. A o 5 minut později tam běží pro mléko do kafe. Jsem za blázna. Představujete si to? Tak dobře.

A teď, dávejte pozor. Žijete si hezky pohodlně v tomhle svém světě, plném skvělého opravdového jídla. Přijde vám úplně normální, že vaříte polévky, pečete chleba ze svojí čerstvě umleté mouky, přepouštíte si máslo. Víte, proč to děláte. A selháváte v tom nejpodstatnějším: to dítě (vaše nebo moje dítě – to je jedno) nechce nic. Dýňovou polívku už dávno nejí. Fazole mu nechutnají. S unuděným výrazem ve tváři si vezme hrušku (zase hruška). Pobaveně hlásí kdekomu, že maminka je výživová pipinka a stejným tónem, jakým maminka mluví o televizi a tabletech, on mluví o salátu se sýrem.

Ruku na srdce, zrovna tohle dítě mi od mala zrcadlí všechny moje stíny, zdá se, že to má v popisu práce – a daří se mu to dokonale. Takže: sledujete to, vaří se to ve vás, překousnete (jinými slovy, neřeknete ani slovo proti) špekáčky na ohni se sousedy, překousnete řízky v trojobalu od švagrové (vždyť je to jen občas), to všechno dáte s taoistickým klidem a jenom sledujete, jak je to dítě divočejší a nespokojenější a uječenější a vy víte, čím to je. Ono má hlad. Jeho buňky mají prostě hlad. Vidíte, babička má pravdu – ON MÁ PROSTĚ HLAD! Jenom není síla, která by s tím pohnula.

A tak uděláte něco, čemu se říká „úkrok stranou“. Tvrdili jste, že kupovat ananas je bohapustý nesmysl? Nic neobsahuje, cestoval podtržený kdoví odkud a kdoví jak dlouho už leží ve skladu a v obchodě…tak ho kupte. Tomu dítěti, co nejí mrkev, bude ananas chutnat. Vsaďte boty.

Snažili jste se ho přesvědčit, že ta šťáva musí být na půl zeleninová? Stáhněte krovky a dejte tam jablko a pomeranč (ten pomeranč, co jste mu celou zimu nechtěli dát). Pořád lepší šťáva z pomeranče (a mrkve!!!) než tatranka, ne?

Viděl maso jen ve školní jídelně (vážně tomu říkají maso)? Uvařte guláš (a vařte ho dlouho, ať je měkej). Třeba si k tomu dá i kousek toho kysaného zelí nebo salátu, co mu vůůůůůůbec nechcete nacpat až do krku.

Ach to pouštění. Pouštění věcí. Pouštění chtění, aby ostatní členové rodiny jedli to, co vy si myslíte, že je pro ně dobrý. Vždyť na to máte papír, ne? No, jde to ztuha. Ale „úkrok stranou“ pomáhá. Ve vaší lednici jsou najednou cherry rajčátka, kus šunky do zítřejší svačiny (taky jste si všimli, že do šunky začali dávat cukr?) a dokonce….papriky. Ani sezónní, ani lokální, ani bio. Prostě jste normálně dojeli do Alberta. Ukročili jste stranou – na nějaký čas.

A víte, co se stane po nějaké době? To vaše dítě, co nechtělo nic, najednou bez řečí zase po pár měsících vypije „green smoothie“ z polníčku a avokáda. Na mou duši, na psí uši.

Katka