Většinou si všimneme, že nám něco je až ve chvíli, kdy je hodně zle, až když to bolí. Když se naučíme naslouchat svým potřebám, přestane náš den vypadat jako jízda na horské dráze. A zároveň je to i další krok k posilování své odolnosti.
Většina z nás potřebuje hodně velké nakopnutí, abychom si všimli, že nám něco je. A tak si bereme dovolenou, až když nás skolí nemoc a my lehneme do postele, sundá nás na kole prudká štěrková zatáčka a my skončíme na pohotovosti, dostihne nás vyčerpání, migréna, hádka se šéfem nebo vyhoření.
Stejné pravidlo vlastně platí i pro příjemné okamžiky. Potřebujeme je mít hodně intenzivní, abychom si vůbec uvědomili, že se nám děje něco dobrého. Toužíme po cestách za exotikou, rychlé jízdě a jídlu v luxusní restauraci. Jdeme tak trochu z extrému do extrému.
Pravdou je, že mezi těmito extrémy je ale spousta menších vjemů, které díky smyslovému vnímání dostáváme jako takové malé SMS. Většinou je však neslyšíme. Nejsme zvyklí poslouchat drobnou zprávu našeho těla, jedeme příliš rychle, máme toho moc, jsme zahlceni každodenními úkoly a emocemi. A tak nás ani nenapadne, že bychom vůbec poslouchat mohli.
Jak už jsem psala v článku Zastavení, prvním krokem k posílení odolnosti je přinášet uvědomění do toho, jak se mi daří teď. V tento moment. Až se naučíte v průběhu dne párkrát zastavit, ptejte se dál.
Položte si otázku: „Co potřebuji?“
Kdo má děti, ví, že naučit je všimnout si včas, že se jim chce na záchod, byla zpočátku docela práce. Když moje kolegyně poprvé posílala svého pětiletého syna na návštěvu samotného, učila ho, aby si řekl, když bude mít žízeň, hlad nebo mu bude zima a „ta hodná teta“ mu dá mikinu. Děti to pečlivě v základních souvislostech učíme, ale sami tyto malé signály mnohdy neposloucháme.
Není potřeba chodit na kurz. Stačí jen občas během dne zařadit otázky: „Co bych teď potřeboval?“, „Co by mi udělalo teď dobře?“ Teď nejde o to hledat odpovědi na velké životní otázky – pokud vám pořád dokola bude v práci vyskakovat odpověď: „Měla bych odsud odejít pryč a už se sem nikdy nevrátit.“, pak je na zvážení, jestli nezměnit práci – ale jde o to naučit se sledovat průběžně, co mi moje tělo a vjemy hlásí.
Dám příklad z mého běžného fungování. Než si po dvouhodinovém náročném meetingu usednu k emailům, položím si otázku: „Co by mi teď udělalo dobře?“, a odpovím si: „Potřebovala bych se chvilku protáhnout a vyčistit hlavu.“ Zajdu si tedy koupit svačinu nebo jen otevřu okno a udělám pár protahovacích cviků.
K čemu je to dobré?
Náš parasympatický nervový systém, který nás automaticky zklidňuje, se zapíná v momentu, kdy vydechneme, kdy se zastavíme, kdy jsme v bezpečí. V ten moment lépe trávíme, přemýšlíme i komunikujeme. Otázkou: „Co by mi teď udělalo dobře?“, automaticky zapínáme tuto část nervového systému a vypínáme sympatikus, který je aktivní ve stresu, tedy během nabitého pracovního dne, kdy se snažíme vše zvládnout, udělat dobrý dojem na obchodního partnera nebo si poradit s nevrlým kolegou. Kdo má dobrou odolnost, zvládá vlastně dobře přepínat z jednoho do druhého. Z velkého napětí do klidu.
Tady jsou další příklady, aneb Co dělám, když…
- … mě bolí trochu hlava – zvednu se a dojdu se napít. Pitný režim je dobrá prevence migrény.
- … mě naštval zákazník – zvednu telefon a zavolám mámě, se kterou jsem stejně chtěla mluvit nebo dojdu kolegyni popřát k narozeninám. Udržuji zdravý sociální kontakt.
- … mám hlad – dám si svačinu. Tím předejdu vlčímu hladu a večer do sebe nenaláduji vše, co najdu v lednici.
- … jsem protivná na kolegu – ve skutečnosti mě tlačí starost o nemocného bráchu. Napíšu mu zprávu.
A co by vám teď udělalo dobře?
Protáhnout se, dát si sklenici vody, prohodit s někým pár vřelých slov o jiném tématu než práce, projít se kolem bloku, odejít z místnosti, sundat si ty úzké lodičky, přesednout si na jiné místo, nesedět zády ke dveřím, nejít na oběd s kolegy, jít na oběd s kamarádkou, požádat o orientaci na meetingu, když nevím o co jde, zaparkovat o kousek dál a projít se… Odpověď na tuhle otázku znáte jedině vy. A svůj wellbeing tak máte ve svých rukou vy sami, ne váš šéf nebo rodiče.
Až se naučíte odpovídat sami sobě, můžete pomoci i lidem okolo sebe. Když vidíte, že je v nepohodě ten druhý a můžete si to dovolit, zkuste položit jemu tuto kouzelnou otázku. Dobře se to dá aplikovat s dětmi, partnery, kamarády, ale obzvlášť v práci je to jako pohlazení po duši…
Monika Divišová, wellbeing koučka, lektorka ve společnosti Wellnessia