Proměna Jany Veselé

Proměna/přerod/transformace (basketbalistky) Jany Veselé

Jana Veselá se narodila na Silvestra, v týmu jí přezdívali žolík, a ve světě basketbalu dosáhla všech možných úspěchů. Byla vyhlášena basketbalistkou roku a brzy na to svět sportovního výsluní opustila. Pak nastalo hledání a objevování sama sebe. Po vnitřním přerodu samu sebe našla, stejně i své nové životní směřování – výživu, která dokáže navracet zdraví, a Wellnessii.

Odcházela jsem z top pozice

Basketem jsem strávila 15 let a vůbec toho nelituji. Procestovala jsem kus světa, měla jsem možnost hrát ve Španělsku a Spojených státech, a díky tomu poznat i jinou mentalitu. Třeba španělská vřelost, otevřenost a přátelskost mi teď doma v Čechách chybí.

Splnil se mi pro sportovce asi ten největší sen, a to hned třikrát. Reprezentovala jsem na olympiádách v Pekingu, Londýně a… V Karlových Varech jsme získaly titul vicemistryň světa, což bylo o to úžasnější, že to bylo doma, před českým publikem. Ten pocit, když vyhrajete před naplněnou tribunou, to se prostě nedá popsat. Basket mě naplňoval a jednoduše pro mě představoval všechno. Byla jsem součástí kolektivu, klubu, a vůbec nemusela nic řešit. U toho jsem studovala v Brně sportovní fakultu – mám bakalářský titul v oboru regenerace a výživa ve sportu.

Díky basketu znám své místo

V týmu jsem nebyla ta hlavní, hvězda. Dělala jsem „černou práci“, bez které by to ale nefungovalo. Po celou dobu své kariéry jsem byla důležitým článkem, ale ne lídrem. Díky basketu jsem poznala, kdo jsem, kde je moje místo v týmu, systému, ve firmě. Navíc mě basket naučil i vytrvalosti a disciplíně.pantai kuta bali

Basket mi přestal chutnat

Moje proměna začala zraněním. Měla jsem přetržený křížový vaz v koleni, to je asi to nejhorší, co může  hráče potkat. Změnily se mi priority. Zranění mě na rok vyřadilo a po návratu jsem zjistila, že už mě basket tolik nechutná. Měla jsem možnost víc přemýšlet a soustředit se na sebe. Poprvé mě napadlo: „tudy už ne, musím jinudy…“.

Ráno jsem vstávala s odporem, jako kdybych měla odejít do neoblíbené práce. Poslední rok mně už bylo úplně jedno, jestli vyhrajeme, už jsem nechtěla s nikým soupeřit. Měla jsem jiné hodnoty, se kterými soutěživost nešla moc dohromady. Já vlastně nikdy moc soutěživá nebyla, divím se, jak jsem mohla skloubit vrcholový sport se svojí povahou.

Na velkou životní změnu potřebujete rok

Po zranění jsem se ještě k vrcholovému sportu vrátila. Vyhrály jsme Euroligu, byla jsem vyhlášena basketbalistkou roku a pak jsem skončila. Následoval transformační rok, bylo to období hledání a zkoumání, kudy cesta vede…..To překlopení jinam bylo moc obtížné. Basketem jsem byla velmi naplněná, vždyť jsem hrála od mala, a pak nastal ten obrovský zlom. Už mě to nebavilo. Nabízela se možnost pokračovat v kariéře na postu trenéra, ale už při studiu trenérství jsem zjistila, že nejsem lídr, učitelství a trenérství mě prostě nebaví. Nenaplňuje mě ani manažerské pozice kolem sportu.

Rok jsem vymýšlela, co budu dělat. Spadla jsem na hluboké dno, nevěděla jsem, kudy. JÁ, SLAVNÁ BASKETBALISTKA NEDĚLÁM NIC. Chtěla jsem něco VYMYSLET, moc mě to ale nikam nepouštělo. Strávila jsem tím hodiny a měsíce. Zkoušela jsem i práci v kuchyni, pracovala jsem ve veganské restauraci. Meníčka pro 60 lidí byla neskutečná zkušenost, díky tomu dnes oceňuji každého kuchaře. Byl to obrovský stres a také zodpovědnost. Zjistila jsem, že ani vařit ve „velkým“ není pro mě.

Netlačit na pilu a nechat věci, ať se stanou

Absolvovala jsem snad milión seminářů typu „najdi svoji cestu“. Ze všech stran ke mně přicházelo: buď sama sebou. Nakonec jsem si řekla, že to pouštím, že je mi to jedno, a pak už se věci začaly skládat. Vlastně jsem nikdy netlačila na pilu. Stejné to bylo s basketem – do hry jsem dávala srdce a fungovalo to. Já nikdy moc velké ambice neměla.

Svítání nakonec přišlo, důležité ale bylo krizi prožít, procítit… krize byla? Absolutní prázdno, neměla jsem směr, ptala jsem se: „co tady dělám?“. Neměla jsem nic, co by mě uspokojilo.

Chtěla jsem cestovat, měla jsem čas i peníze, ale nějak to nepřicházelo… dvakrát se mi nepodařilo koupit letenku. Vlastně jsem celý života cestovala a najednou jsem si uvědomila, že chci a potřebuju zázemí. Nechtěla jsem utíkat sama před sebou – cesta totiž nic nevyřeší. Původně jsem měla v plánu začít studovat až za rok, ale rozhodla jsem se začít okamžitě. Díky Akademii léčivé výživy se cesta začala otevírat.

Jsem Pražák z paneláku – díky studiu objevuji nový svět

Když jsem sportovala, myslela jsem si, že sportovní výživa je zdravá. Znamenalo to několikrát denně maso a horu těstovin. Kuře, krůta, pořád dokola…. A pak člověk zjistí, že se těstoviny dají vyměnit třeba za pohanku a kuře za tempeh. Radím kamarádům, povídáme si o jídle, snažím se ale nikomu nic nevnucovat. Příklady táhnou.

Ve škole procházíme různé směry – ajurvédu, byliny, čínskou medicínu, raw stravu a mě to hrozně baví. Roger Green, jeden z hlavních lektorů, je zastáncem zlaté střední cesty. Hodně mě zaujala tradiční čínská medicína, třeba souvislosti mezi orgány, výživou a ročními obdobími. Teď objevuji úplně jiný svět – dříve mě třeba byliny vůbec nezajímaly. Jsem Pražák z paneláku.

Cpala jsem se, když jsem nebyla naplněná

Díky sportu mám v sobě zakotvený řád. Ale v krizi jsem také prožívala období, kdy jsem měla chutě, nebyla jsem naplněná psychicky, a tak jsem se cpala vším možným. Chtěla jsem jíst zdravě, ale nešlo to, protože mi v životě chybělo naplnění.

Když jsem vysadila lepek, běhalo se mi o 1000% lépe

Baví mě experimentovat a poslouchat signály svého těla. Třeba jsem vypozorovala, že mi lepek nedělá dobře. Koncem zápasu jsem už obvykle nemohla, stávalo se, že mi docházel mi dech a musela jsem střídat. Přišlo mi to zvláštní, protože kondičku jsem měla dobrou. Když jsem lepek vysadila, běhalo se mi o 1000% lépe. Byla to obrovská změna. A po mléku mám zase nafouklé břicho, tak jsem ho z jídelníčku také vyřadila.

Prošla jsem velmi striktním obdobím, ale nakonec se naučila poslouchat svoje tělo

Svoji vlastní cestu k jídlu už jsem už našla. Před tím jsem si ale prošla všemi možnými extrémy. Lepek mi nedělá dobře, ale striktní „bezlepek“ nejsem. Občas si dám třeba kváskový chléb, těstoviny ale nejím. U masa dbám na kvalitu a jím ho s mírou, k tomu hodně zeleniny, z obilovin mám ráda pohanku a jáhly. Snídám kaše nebo žitný chleba, mám ráda luštěninové pomazánky a polévky. Doporučuji dýni s kari a kokosovým mlékem. Prošla jsem i velmi striktním obdobím, kdy jsem experimentovala s veganstvím a raw stravou, ale moc mě to limitovalo. A i díky studiu jsem zjistila, že každý extrém je pro tělo zátěž. Kolem je mnoho stresu, pořád jsem měla v hlavě, co můžu a co ne. Naučila jsem se svoje tělo poslouchat.

Práce si mě našla – mojí parketou je podpora, asistence, stejně jako v basketu

Přesně po roce mi „náhodou“ bylo nabídnuto místo ve Wellnessii. Přivedla mě kamarádka a spolužačka Olga. Mám roli, která není vidět, dělám zázemí. Moje parketa je podpora celého týmu, stejně jako v basketu. Po sportovním životě, kde byl velký stres, jsem prostě potřebovala změnu. Tohle jsem si uvědomila až po roce – celý život jsem byla zvyklá se trvale koncentrovat.

Líbí se mi, jakým způsobem Wellnessia přistupuje ke klientům i k lidem ve firmě. Člověka vnímá jako celek, nezabývá se pouze stravou a řešením jídelníčku, ale zabývá se i dalšími aspekty v životě klienta. Vždyť všechno spolu souvisí, proto je celostní přístup a pohled na člověka jako komplexní bytost důležitý.

Nadchnul mě i projekt Jsme zdravá firma. Šířit povědomí o zdravé výživě formou workshopů přímo v prostorách firmy mi přijde jako skvělý nápad. Je pak krásné vidět, jak se lidem mění život pouze změnou stravy, a že řešit, co dávám do pusy, má smysl.
A to je to, proč jsem vděčná za to, že mohu být součástí týmu Wellnessie. Baví mě inspirovat lidi kolem sebe, podílet se na zajímavých projektech a tvořit, a to mi přesně Wellnessia umožňuje.

Wellnessia si mě našla, cítím, že tam mám být.
(autor článku: Hanka Němcová)